Kulturnímu průmyslu je sublimace cizí, protože tomu je vlastní represe... Filmy... vtloukají do všech mozků bez výjimky onu starou pravdu, že podmínkou existence v této společnosti je nepřetržitá represe a potlačení jakéhokoli individuálního odporu...
Max Horkheimer, Theodor Wiesengrund Adomo: Dialektika osvícenství
Skoro každý, kdo o Hlídkách psal, připomínal i film bratří Wachowských Matrix. Proč je ale napadl zrovna Matrix, nikdo z nich vysvětlit nedokázal. Což už samo svědčí o degradaci rozeznávacích schopností psaveckého bratrstva v současném Rusku. Matrix se všem v hlavách vynořoval spontánně a oni na toto „vynořování" jen reagovali. Přitom to žádná náhoda není - mezi Matrixem a Hlídkami skutečně existuje přímá souvislost.
Hlídky jsou totiž udělány podle vzoru Matrixu jakožto filmu z oblasti masové kultury. Zároveň jsou ale vytvořeny tak, aby Matrix vyvracely, aby se staly jeho antipodem. Jsou to zkrátka Antimatrixy.
Film bratří Wachowských je samozřejmě mnohem kvalitnější než Hlídky; v masové kultuře totiž také platí hodnotová hierarchie, která to či ono dílo zařazuje do větší či menší vzdálenosti od skutečného umění. Matrix se usadil v nejvyšší hladině masové kultury, kdežto Hlídky jsou běžné zboží (samozřejmě za předpokladu, že je nehodnotíme v úzkém rámci domácí scény, ale přistupujeme k nim takříkajíc se světovým metrem). Tento rozdíl v kvalitě však nebrání porovnání.
Co je to vlastně Matrix? Je to pokus vtělit do divákova vědomí prostředky masové kultury, za pomoci fantastiky, aktivních výpůjček z umění skutečně velkého, z bazálních kulturních symbolů a mytologie, jistou ideologii. Celý film lze směle hodnotit jako propagaci (samozřejmě v podobě adaptované na možnosti recipienta masové kultury) společenské a politické filozofie Jeana-Paula Sartra. Matrix vyjadřuje obě základní Sartrovy „podoby" - jak tu existencialistickou, tak marxistickou.
Matrix nás v dokonalém souladu se sartrovským existencialismem učí, že okolní svět, na který jsme zvyklí, je nepravý a že realita vypadá docela jinak, než jak nám ji předestírá občanská společnost, kontrolovaná buržoazií (instituce náboženské, vzdělávací, kulturní, média apod.). A pak nám přesně v souladu se sartrovským marxismem vysvětluje, jak skutečnost doopravdy vypadá: je to svět cynicky nelítostného vykořisťování, kde se z lidí vysává energie a jejich vědomí je infikováno lží a iluzemi, to vše jen proto, aby se jim zabránilo poznat pravdu a vzbouřit se. Dá se říci, že svět Matrixu je kapitalismus dovedený až do konce - protože se přece i v „normálním" kapitalismu z lidí vysává jejich energie (životní síla) a zároveň se jejich vědomí otravuje lží a iluzemi.
Vskutku - kdo jsou v Matrixu skuteční hlavní hrdinové? Účastníci Odporu. A co si kladou za cíl? Přece osvobodit jiné lidi, vystavené nemilosrdnému vykořisťování ze strany Matrixu, z jejich otrockého postavení. A co je pro to třeba udělat? Otevřít co nej většímu počtu jedinců oči tak, aby uviděli reálný stav věcí, a tím je donutit, aby přestali být součástí Systému. Morpheus ve filmu Neovi přímo říká, že vedou bitvu o mysl lidí, kteří jsou prozatím „součásti Systému".
K čemu Odpor potřebuje stále víc bojovníků? K tomu, aby vyvolal revoluci, tedy aby zničil systém a skoncoval s nadvládou vykořisťování.
Musíme si přiznat, že tato ideologie není pro masovou kulturu příliš obvyklá.
A kdo jsou záporní hrdinové Matrixu? Za prvé Matrix sám (tedy Systém jakožto ekonomický mechanismus i jako soustava iluzí lidstvu vnucovaných), za druhé agenti Matrixu, tedy pracovníci tajných služeb, neboli, řečeno marxistickým jazykem, represivních orgánů státu. Jenže Matrix - to je přece Zákon a Pořádek, možná iluzorní, ale přece jen obyčejná, normální moderní buržoazní společnost, zatímco realita jsou jen trosky, které tu po sobé zanechala občanská válka!
Což je klasická marxistická ideologická floskule: za „spořádanou" a dokonce lákavou fasádou „prosperující" buržoazní společnosti se skrývá svět nelítostné exploatace, lži, násilí a smrti. O vykořisťování proletariátu, olupování národů zemí třetího světa a zdaru jedněch na úkor druhých přece hovoří jedině marxisté - a svět Matrixu, to je, jak si jistě vzpomeneme, kapitalismus, zavedený až na nejzazší logickou mez, kdy vykořisťovaní jsou prakticky všichni.
Pro odborníka není žádným tajemstvím, že Matrix je filmovou adaptací legendárního Stroje zkušeností Roberta Nožička z jeho slavné knihy Anarchie, stát a utopie. Právě Nozick si kladl otázku, zda bude člověk ochoten připojit se ke stroji, který mu za pomoci simulace určitýfch částí jeho mozku reálný život a reálnou zkušenost nahradí zobrazením této zkušenosti a tohoto života, a to zobrazením příjemným, v němž bude člověk bohatý, zdravý, krásný, milovaný, vážený - zkrátka a dobře šťastný. Nozick jak známo tvrdil, že když se člověk nad tímto návrhem zamyslí naprosto vážně, tak souhlasit nebude a před krásnou iluzí dá přednost realitě (i se všemi jejími strastmi).
Nozick tento problém primitivizuje. Konkrétně například předpokládá, že jde jen o myšlenkový experiment a že existence v realitě sice není tak jásavá jako iluze, ale není ani strašná (a co byste také jiného od liberálního harvardského profesora asi tak očekávali?).
Podle Sartra takovýto pokus vůbec není pokus, ale existenciální volba, před níž se ve skutečnosti ocitne každý - jenže zdaleka ne každý v sobě najde sílu „vybrat si červo nou tabletu" a dát před krásnou a útěšnou iluzí přednos! nesnesitelné, mučivé realitě, zvolit si skutečnou existenci Ba co víc, většina lidí se podle Sartra snaží nevšímat si do konce už samotné možnosti existenciální volby. V Matrixu to potvrzuje Morpheus, který říká, že „většina lidí není při pravena na to, aby se od Matrixu odpojila".
Sartre hledá za psychologickými příčinami strachu z existenciální volby důvody sociální: buržoazní společnost vnucuje určité sociální principy („kódy chování"), které jakékoli duchovní vzpouře a překroku z nepravé existenca do reality brání.
Bratři Wachowští to ilustrují v postavě Cyphera, kterV pravdu a život v ilegalitě nedokáže snášet a nakonec dá přednost „šťastnému nevědění" v iluzi boháče a filmové hvězdy (za podmínky, že svůj život v realitě si přestane p« matovat). Jinak řečeno se Cypher chová jako typický kon zument a své lidské podstaty se vzdává ve jménu zboží Marx tomu říkal zbožní fetišismus a dokazoval (v první kapitole prvního dílu Kapitálu, konkrétně v oddílu Zbožní fetl šismus a jeho taje), že v buržoazní společnosti pro každého účastníka kapitalistického ekonomického mechanismu M guruje produkt v podobě zboží, jeho směnná hodnota čihi obecnému povědomí nedostupnou jeho cenu spotřební, věcnou podstatu předmětů znejasňuje jejich peněžní hod nota a člověk začíná nejen projevy vnějšího světa, ale i seht sama vnímat jakožto zboží a zdání společenské reality chápat jako její podstatu.
Pokud je svět Matrixu ultima Thule kapitalistické eko nomiky, ve které tato mez už přechází v reductio ad absurdum, pak zde dosahuje stejné ultima Thule a také přechází v reductio ad absurdum: Reálný produkt (výživná směs, kto rá je podávána každému človéku-baterii, je nahrazena jeho zbožní formou, konkrétně představou bifteku, imputovanon zvenčí). Svět Matrixu je svět, v němž lidský rozum a indivl duální zkušenost člověka plně ovládla média, PR a reklamu; je to svět, kde fetiš a forma nahradily obsah. Jde přesn" o to, co ve svém Chápání médií napsal Marshall McLuhan
Obsah sdělovacích prostředků se podobá kousku šťavnatého masa, které si s sebou přináší zloděj, aby uspal bdělost hlídacího psa našeho rozumu.
A právě takovýmto zlodějem je i Matrix. Je to zloděj, který člověka obírá o život a maskuje tuto krádež obrazy zbožních fetišů.
Podle Sartra i podle Marxe nese člověk jakožto bytost od přírody obdařená rozumem, plnou odpovědnost za sebe, za smysl vlastního života i za svět, který ho obklopuje. Člověk, který se vytrhl z pout iluzí, už nemůže hrát žádnou společenskou roli, protože ta předpokládá neexistenci svobody volby (a svobody vůbec). Odpovědnost za sebe, za smysl vlastního života a za okolní svět je základem všech uvědomovaných revolučních činů, činů, směřujících ke změně společenské reality, protože tato realita je příšerná.
Bratři Wachowští trvají na zcela výlučné hodnotě reality (bez ohledu na to, jaká je) a také na tom, že jedině realita má historickou perspektivu - společně s Baudrillardem, který říká, že jedině realita se může stát skutečnou utopií, tedy projektem, který bude alternativou k současnému uspořádání společnosti. Proto také otevřeně opěvují revolucionáře jako někoho, kdo, řečeno se Sartrem (v Situacích ///), „si přeje, aby (každý) člověk realizoval svůj osud svobodně a až do konce".
Obraťme se teď k Hlídkám.
Začněme maličkostí, která dokládá rozdíly - jmény.
V Hlídkách jména stejně jako v Matrixu cosi sdělují. Což přitom neplatí u protagonistů, ale u těch nejvýše postavených. To znamená, že Matrix volí přístup revolučně-demokratický (důležitý je ten, kdo je opravdu hrdina), kdežto Hlídky sahají po pohledu tajněpolicejně-byrokratickém (důležitý je ten, kdo má víc hvězdiček na náramenících).
V Matrixu jména opravdu vypovídají o něčem podstatném: Neo - (tedy Homo novus, a kdybychom to jméno četli jako anagram a přetvořili ho na One, tak to bude znamenat Jediný, Vyvolený); Trinity - (znamená Trojice); Morpheus - (jediný, kdo je schopen prodrat se k vědomí lidí-baterií, po hroužených do spánku). Zato v Hlídkách jména něco pod statného jen simulují: Geser je formálně bojovník s démony a silami zla, ale ve skutečnosti je to jen eskamotér, lovoc duší a vládce Severu, který s démony bojuje vyloženě z do nucení; Zavulon (biblický Zawulon) je vůbec jeden ze zakladatelů „dvanácti kolen Izraelových", o němž je známo, že ho neporodila Ráchel, ale Lia a že Zavulon (a koleno jeho) „odsoudili duši svou k smrti". Takže nejde o jména vy povídající, ale pseudovypovídající - v přesném souladu so záměrem autorů neukázat souboj Světlých a Temných jako zápas dobra a zla, ale jako něco docela jiného.
A takhle je to ve všem. Zatímco Matrix jednoznačně pro hlašuje, že existuje realita a pseudorealita, skutečné bytl a iluze, pak Hlídky hlásají: Realita vnímaná běžným vědo• mim samozřejmě je realita, ale ne celá, ne úplná. Kromé této první hladiny reality, přístupné nezasvěceným (tedy nám, řadovým divákům), je tu údajně ještě jedna, vyššíbln dina, hladina aktivní zákulisní činnosti Temných a Světlých, „šero", „druhá úroveň". A není tak těžké uhodnout, jakou mají Temní a Světlí navodit asociaci - představu tajných služeb.
Proto je zcela logické, že Matrix uvádí jako vzor aktivní činy řadových občanů, vzdorujících bezduché mašinérii a vedoucích s ní ve jménu budoucnosti své i budoucnosti celého lidstva kolektivní boj, kdežto Hlídky naopak impu tují občanskou pasivitu a posilují víru ve všemocnost státu a státní tajné policie, které v duchu této logiky mají vše re šit za občany místo občanů samotných.
Matrix tvrdí, že realitu je schopen spatřit každý. Kdežto Hlídky praví: Ne, vidět vyšší úroveň reality jsou schopni jen ti, komu je to dáno od narození (Jiní). Což je společenský dar winismus v té nejčistší podobě, propaganda společenské výlučnosti. Tedy - my máme právo vládnout a řídit, protože jsme vyšší rasa.
Matrix propaguje existenciální volbu, kdežto Hlídky na opak odmítnutí takovéto volby ve prospěch maloměšťáckých hodnot až do té míry, že coby happyend je v Denní hlídce předvedeno, jak Anton Goroděckij ztrácí svou podstatu Jiného a stává se obyčejným, řadovým člověkem, což je to pravé štěstí. Matrix opěvuje politickou (revoluční) aktivitu řadových občanů. Logika tohoto filmu je revolučně-demokratická. Hlídky naopak glorifikují činnost oficiálních struktur (tajných služeb).
Hrdinové Matrixu v žádném případě nejsou maloměšťáci. Jsou to buřiči, revolucionáři. Žijí životem ilegálů, v každém okamžiku jim hrozí nebezpečí, ocitli se (doslova) na dně společnosti a svou cestu si vybrali sami; asi by si klidně mohli sedět na Siónu, ale oni pronikají na nepřátelské území a ve jménu pokračování boje riskují své životy, smiřují se s každodenním nepohodlím atd., tedy žijí ve jménu ideje. Hrdinové Hlídek (Světlí) slouží státu. Psychologicky a způsobem života jsou to obyčejní měšťáci ve státní službě. Jsou přesnou nápodobou primitivních chlapů z reklamy na pivo: věčně čučí na fotbal a hokej (a kvůli fotbalu v televizi jsou ochotni zapomenout i na své služební povinnosti), pijí kořalku atd. Jak o nich správně říká Goblin, jsou to „operativci". Anebo, jak by řekla paní Novodvorská (známá ruská liberální intelektuálka a Putinova odpůrkyně - pozn. překl.), „krvaví estébáci“ (ostatně v tomto případě krvaví doslova).
Ač se to může zdát zvláštní, Matrix nastoluje kult rozumu: Hlavní silou ve filmu je právě intelekt, který se osvobodil od iluzí a odmítl pseudorealitu, vnucovanou Matrixem. Rvačky a střelba nejsou důležité, protože se neodehrávají v reálném světě, ale ve světě nepravém. Když se kulce dokážete vyhnout nebo ji chytit do ruky, tak je to nepodstatná hloupost. Racio vítězí nad iracionálnem, nad iluzí. To Hlídky pěstují kult síly a magie. Magie je přitom podstatně důležitější než obyčejná materiální síla. Ve Hlídkách nad rozumem vítězí iracionalita, iracionalita a mysticismus jsou tu propagovány.
Příznačné je, že v Matrixu opravdu sledujeme zápas dobra se zlem: zlo je Matrix, mašinérie porobení, kapitalismus dovedený ad absurdum, kdežto dobro reprezentují síly odporu. Zato v Hlídkách není ani dobro, ani zlo. Jak už jsme zmiňovali, předvedena je tu jen konfrontace dvou sil téhož typu - Světlých (což jsou naše tajné služby), a Temných (což jsou ti, proti komuž Světlí bojují). Matrix předpokládá existenci mravnosti (společenské morálky), Hlídky zase amorálnost. Vskutku - když mezi Světlými a Temnými platí dohoda o rozdělení sfér vlivu, když Světlí sami Temným vydávají licence na vraždy, o jaké morálce tu může být řeč? Jedině snad o třídní morálce, která vychází z toho, že povinnosti můžeme mít jen vůči našim (tedy Jiným), kdežto obyčejní lidé jsou „nižší rasa", na ty se naše morálka nevztahuje.
Proto v Matrixu mezi agenty a revolucionáři probíhá boj na život a na smrt, kdežto v Hlídkách pozorujeme jen (řečeno s Ladislavem Faragem) klasické „liščí hrátky" - tedy konfrontaci tajných služeb se vzájemnými domluvami a vůbec „dvojí hrou", plnou složitých tahů a protitahů.
Zmást nás nedokážou dokonce ani kosti, hozené „kverulantům" - třeba zboření ostankinského vysílače. Dobře, dejme tomu, že televize je skutečné „říše zla". Ale co s tím má společného železobetonová věž? To je přece jen obyčejný technický objekt. Prostá logika napovídá, že trest si zasluhují především šéfové „říše zla", kdežto technika za nic nemůže, techniku je jen třeba předat do čistých rukou. To je přece přesný obrázek dávné společenské polemiky, v níž jedna strana neustále laje těm, kteří kontrolují média: „Proč naše občany věčně cpete takovými sračkami?", a šéfové typu Michaila Švydkoje (šéf Federální agentury pro kulturu a kinematografii - pozn. překl.) zase odpovídají: „Za to my nemůžeme, to se děje samo, živelně." Matrix protestuje proti systému všeobecného slídění a totální kontroly a propaguje boj proti všemu podobnému. Hlídky všeobecné špiclování a totální kontrolu nad občany naopak oslavují a říkají: Smiřte se s tím, zvykněte si a nerozhořčujte se, jinak vás Světlí nedokážou před Temnými ochránit.
Jeden z prvních teoretiků masové kultury Ernest van den Haag ve své práci The Dissent with the Consensual Society už v roce 1971 napsal, že v produktech masové kultury je třeba respektovat dvě zásady - všechno musí být za prvé pochopitelné a za druhé napravitelné. Z tohoto hlediska je Matrix nesprávné dílo z oblasti masové kultury, protože jsou porušeny obě zásady: řadovému divákovi ani zdaleka není vše jasné a plno věcí se odehraje nenapravitelně. Hlídky se podobně jako Matrix vzdávají prvního pravidla, protože také v nich ne všemu porozumíme. A stejně jako v případě Matrixu je to záměr. Další ze zakladatelů teoretického uvažování o masové kultuře Barbey ďAurevilly napsal: „Co jiného může mít na lidskou obrazotvornost větší vliv než tajemno?" Když s efektem tajemnosti pracují autoři Hlídek, chytají diváka na stejnou vějičku jako všelijací samozvaní „guruové" a „jogíni".
Zato s napravitelností je v Hlídkách vše na svých místech! Když máte pocit, že už tu opravdu je globální pohroma, najednou koukáte, že Geser s Antonem všechno pře- kopali... a vše je zase v pořádku, katastrofa nepřišla. A vůbec - zatímco Matrix se otevřeně hlásí ke vzorům z oblasti pravého umění, Hlídky naopak v podstatě napodobují jeden z nej neúspěšnějších otevřeně masových filmů Fritze Langa Vyzvědač, který se na plátna kin dostal už v roce 1928! I tam jsou špioni a kontrarozvědčíci rovněž předvedeni na naprosto stejné úrovni - tedy jako dva zločinecké gangy, bojující spolu uprostřed chaotického světa; ve Vyzvědači se zdůrazňovalo, že kromě obyčejného života je tu ještě prosťáčkům utajená vyšší hladina. Tam se souboj tajných služeb také odehrával jako alegorie kroků jakýchsi „vyšších sil" a „nezjevených pravd". A také jste tam našli obraz grandiózní katastrofy.
A tak zatímco Matrix divákovi říká „Prozři a povstaň!" pak Hlídky naopak nabádají: „Dej pokoj a věř moci!" Zatímco Matrix je oslavou revoluce, pak Hlídky hlásají konformismus a trpnou pokoru. Zatímco Matrix říká „Vědění je síla", Hlídky říkají „Nevědění je požehnání".
Oba filmy upřímně (ba až příliš upřímně) vtloukají do divákova vědomí ideologii. A to ideologii velmi rozdílnou.